Tuhle jsme se rozhodli, že pojedeme na výstavu do místa, o kterém zpívá písničku skupina Buty. Prostě jsme si řekli, že se taky musíme "podívat na Tatu", což je takové malé městečko asi 30 km od slovenských hranic směrem na Budapešť. Vlastně se tam pořádaly v jednom víkendu dvě mezinárodní a jedna klubová výstava a tehdy to vypadalo, že bychom mohli v Maďarsku mít nějaké další cíle (z kterých ovšem nakonec sešlo) a v páníčkovi zvítězila sběratelská chamtivost, vedoucí ho k přesvědčení, že bychom situace mohli využít i k získání nějaké té kartičky z výstavy. Zvítězil kompromis a z důvodů hlavně finančních nakonec jezevčíčci utřeli mordičky a s námi se vypravil pouze Montík, aby se ukázal na nedělních výstavách.
Cestou jsme neodolali, abychom se nestavili na kus řeči v chovatelské stanici, která je známá mimo jiné držením hovawartí bonsaje jménem Dyneček.
Cesta k Adamovu hrádku je momentálně lemovaná něčím, co připomíná rýžová políčka, připomínkou to nedávných záplav, tak jsme si připadali trochu jako v Číně ;o).
Byli jsme očekáváni a přivítáni všemi obyvateli haciendy, předvoj tvořili samozřejmě ti, jichž je zde převaha:
Strávili jsme velmi příjemných pár hodin a opět se přesvědčili, že v Lanžhotě panuje všeobecná pohoda a čas si plyne svým tempem. Zvláště v tomto období, kdy na zahradě bohatě kvete sakura, si všichni užívali klídku, nebo se věnovali příjemnému rozhovoru , zahradničení a Montík navíc využil příležitosti k návštěvě místního vodního dílka za tiché podpory domácích kaprů. Všiměte si slastných výrazů jeho ksichtíku ;o))
Ač neradi, nakonec, poté, co jsme hostitelku připravili téměř o všechno rozpustné kafe, jsme se museli rozloučit. Poslední pohled na spokojenou smečku a vyrazili jsme do neznáma.
V noci jsme se ubytovali a ráno vyrazili na čumendu do místního parku. Hoviků bylo asi 13 a třída šampiónů zela prázdnotou, stejně jako všechny jezečíčo-trpasličí třídy, ale nevadí - možná se tady ještě někdy ukážeme. Najednou jsme zaregistrovali známý jazyk u páru hoviků blízko kruhu. Pamatujete si na Persanova potomka, co jsme ho potkali vloni v Nitře?
Jmenuje se Andrew Alamo Negro. Trošku vyrostl, byl na výstavě s mámou Africou zo šarfie 
Oba se tvářili, že nás poznali a že je to těší :o)
Vedli si dobře - Andrew si vybojoval tituly res. CAC a res. CACIB 
a Africa CAC a CACIB.
Blahopřejeme!
Vítězem se stal celočerný pes Pusztai Pandur Valdo majitelky Eriky Pálné ze třídy mladých
Zažili jsme opět pěkný den a příjemná setkání a odcházeli v očekávání dění v neděli, jen nás trošku znervózňovala skutečnost, že je větší teplo než jsme doufali a tudíž se možná nebude zítra Montíkovi chtít tolik běhat...
Za účelem relaxace jsme vyrazili na procházku k jezeru a udělali pár fotek jako důkaz, že jsme tu byli.
Při následné večeři v jedné z místních rybích restaurací Montík kromě své přátelské povahy (lámal se v pase, jak na každého vrtěl ohonem) ukázal i své umění zvláštního zakroucení ocasu (novinka).
Druhý den ráno se začali do parku stahovat lidé se svými psími miláčky. Někteří jich vykládali z aut plné klece.
Výstava byla zahájena se zpožděním (asi kvůli tomu, aby se udělalo víc teplo), ale nenudili jsme se; potkali jsme totiž známé s pejskem, který nás zaujal vloni na Slovensku. Jmenuje se Pusztai Pandur Treff, podle nás jeden z nejkvalitnějších hoviků ve zbarvení černý se znaky a příslušník velice vydařeného T - vrhu CHS Pusztai Pandur, jejíž zástupci budou vidět i dále.
Tento pes také získal titul BOB, když nás předtím porazil v souboji o CACIB. Naše obavy se totiž potvrdily a Montík dával najevo, jak únavné je pro něj běhat. Neželeli jsme, protože prohrát souboj s tak kvalitním zvířetem považujeme za čest. Navíc titul CAC nám stačil, je to první krůček na cestě k národnímu šampiónovi. Zaujaly nás ceny za získání titulů, kterými nejsou medaile, ale trikolóry se střapci v maďarských národních barvách. S trikolórou a střapcem na krku a se svými typicky "copánkovsky" zvlněnými vlásky na uších vypadal Montík jako maďarský hajduk ;o)
V pravé poledne začala klubová výstava. Udělali jsme si nějaké fotky a pokecali se známými, Montík mezitím pojal přípravu na souboj v kruhu po svém, čímž se mu podařilo málem páníčkovi přivodit infarkt ;o)
V kruhu nás porazil pes Pokolbéli - Rossczont Balu Captain, který je ale již maďarským šampiónem, a tak jsme si vlastně předsevzetí získat další titul splnili. A pohár jsme dostali taky ;o)
Pak už jsme se zájmem sledovali další třídy a závěrečný souboj mezi kamarádem Belfastem von der Haselhöhe a Pusztai Pandur Teklou, která nakonec získala titul nejlepší pes plemene (HFGY)
Po vyhlášení vítězů jsme sbalili věci a chystali se vyrazit na zpáteční 650 km dlouhou cestu. Páníček byl mírně překvapen, když ho cestou kolem kruhu odchytili a nahnali zpět, kde se již shromáždili všichni plaví psové výstavy. Vrazili mu do ruky pohár a řekli, že Montík byl z plaváků nejhezčí (no, to jsme si přece celou dobu mysleli, ne?). Montík byl v té době už zase vysmátý a tak vzniklo posledních pár fotek.
Nakonec ještě jeden postřeh. Při rozhovoru s kamarády jsme se zmínili i o tom, že Sabina Kerschner je opravdu přísná rozhodčí. Dostali jsme odpověď "Samozřejmě, právě proto jsme ji pozvali." Nestojí to za zamyšlení?
Výsledky jsou k nahlédnutí u CHS Pusztai Pandur, pěkné obrázky jsou zde
